Vzpomínky na chvíle štěstí i na chvíle smutku - tak, jak šel život

Narodila jsem se v první polovině minulého století. Nejsem tedy ...náctiletá a dlouho jsem se rozmýšlela nad tím, zda založit tuto stránku nebo ne.

Nakonec jsem se rozhodla pro založení. Proč? Protože přesto, že vlastním několik stránek, vždy jsou to stránky pro jiné a já chtěla něco, kde bych se mohla vypsat ze svých zážitků. Vůbec nečekám na spoustu návštěv, ale možná někoho mé zážitky osloví. Pak budu ráda, když mi napíše do Knihy návštěv.

V životě jsem prožila mnoho chvil beznaděje, ale více chvilek radostných. A o tom všem bych chtěla psát.

Janus

"Vize je umění vidět neviditelné." 

Šťastný je ten, kdo se dokáže smát sám sobě.
Nebude nikdy trpět nedostatkem zábavy.

Sice to vypadá jako dobře napsaný vtip, ale opravdu jen vypadá - je to realita dnešních dní.

Nenacházím slova, jakými bych popsala nesmírný smutek, který pociťuji nad ztrátou,

mně drahého, prezidenta Václava Havla.

V hnusném nečase o půlnoci stopuje chlápek na krajnici. Bouřka, déšť, nic nejezdí. Najednou v dálce světla. Konečně se k němu auto pomaloučku přiblíží. Na moment zastaví, on rychle naskočí. Chce poděkovat, ale za volantem - nikdo! Auto se zase pomaloučku

Picasa - jó, to je úžasný prográmek - opravdu.

Jsme doma 11 dní a já už počítám, kdy zase pojedeme "do